Jdi na obsah Jdi na menu
 


Miniblog vyjukanýho prváka -hysterický začátky

30. 10. 2007

 

Mini blog vyjukanýho prváka 

původně to měl být fejeton, ale pak se to nějak zvrhlo…   

Jestli jste tu našli gramatické chyby, tak je to proto, že se mi to nechtělo po sobě kontrolovat

Kapitola první a asi poslední:

Ta vysoká je divnej podnik

Řeknu vám, že ten vysokošolskej život sem si představovala jinak…něco ve stylu do školy jdeš jen pár dnů v týdnu a pak na Mikuláše se měsíc učíš a máš nahnáno ale pak máš zas na půl roku klid a spoustu času… Do toho spoustu nových poznatků, zážitků a kamarádů, obědy v menze, slevy na isic a dále jen samá pozitiva a sociální jistoty…takhle mi aspoň byl líčen život studentský život právníků a ekonomů…Samozřejmě, že je to omyl. Teda nevim jak u právníků...

 Když o tom tak přemýšlím, tak vlastně všechny stupně českého školství sem začínala v jakémsi sebevědomém bludu…například v první třídě jsem si myslela, že mám před ostatními dětmi náskok tím, že vím že 1+1=2.Byla sem fakt asi machr dítě. Mé představy však zničila paní učitelka hned začátkem úvodního projevu „Vítám vás ve škole, všichni víme, že 1+1=2 ale…“ A mé naděje mi spadly jako hračky do kanálu. Její slova slyším ještě teď po 14ti letech.(Zas ale kdo může říct, že si pamatuje úvodní projev paní učitelky z 1. třídy,že?) Každopádně stejný pocit zklamání se opakoval pak ještě dvakrát. Na začátku gymnázia, kdy jsem si myslela že jsem dítě geniálních rodičů co všechno vědí a se vším mi poradí a já pak budu hvězdička, kytička. No a pak ještě teď - na začátku vysoké, kdy jsem si pohrávala s myšlenkou jestli nejsem nějak víc chytrá sama. Samozřejmě to poslední byla kravina jako zvon a zde je popsaných prvních pár dnů mého studia ve kterém mé povznesené ego padlo na hubu a postavilo na nohy...

18.9.2006 Bububu děti…

Včera sem před svým přítelem řekla že je mi líto, že už ty prázdniny končí a on jen suše odpověděl:“Není. Ty se tam těšíš a to je to nejhorší.“ Měl pravdu. Ostatně jako vždy…Ale pssst! Připadám si jako nechutná kombinace správňáka Harryho Pottera a šprtky Hermiony, když jeli poprvé do Bradavic, ale asi mi to až tak nevadí. Sem blázen a co má být...Ráno sem aktivně vstala, poznamenám, že po dlouhé době vstala včas a podívala se do zrcátka na svou novou image. Sem na vysoký!!! No není to úžasný? Poprvé jsem odjela do školy na zahájení a první přednášku.

 Přednáškový sál byl přecpanej mladejma lidma, ale po známé tváři ani památky. Připadala sem si jak ve velkovýkrmě kuřat. Hlava na hlavě, bez prostoru, bez kyslíku…Když nám v úvodu oznámili že je nás 450 přičemž zahájení probíhá paralelně ve 3 sálech (v těch 2 online na elektronický tabuli) tak sem si řekla tak to by v tom byl čert, aby mě nevzali. Pak měl projev děkan Malý.

 Já nevím co je to za blbej zvyk každýho kantora začínat projevem typu „Bububu děti, když budete zlobit dostanete na zadek.“(samozřejmě v adekvátních obměnách postihů v závislosti na věku) Ani na Masarykově univerzitě mě tento projev neminul. Byl ale přece jen jinej – proti těm z minula sem byla řekněme poněkud rezistentní a vysvětlovala jsem si je potřebou učitele udělat velký ramena a respekt…Tenhle hošan ale žádný ramena dělat nepotřeboval. On je měl. To co říkal byla naprosto odosobněná fakta (jak sem si zjistila pak z internetu byla ještě v růžovým podání). Suše oznámil, že žádný náhradní termíny v podstatě nedává. Snad jen nad angličtinou se občas slituje - to když je to první žádost a jinak výbornej prospěch. A jen tak by the way, že v příštím roce nás tu určo tolik nebude, ale že nám fandí. Musím říct, že to byl první úvodní projev ze kterého mi mrazilo. Pak pár nudnejch projevů o ničem a ke konci bezpečnostní poučení typu“ Je nebezpečné dotýkat se drátů. Na zem spadlých, na zem spadlých z nebe…“a že jestli si nepamatujeme linku 150 tak ať voláme 112 a u hasicího přístroje je nutné držet hadičku aby nám to nenastříkalo do očí a jiné výsměchu hodné poučky. V té chvíli znovuupadení do nezájmu sem se začala znovu dívat po známých tvářích, které jsem tu čekala. Prvního sem uviděla Láďu Indru - to když děkan dával poukázku na 10 000 nejuspěšnějším uchazečům o studium, kteří se zapsali na naši fakultu. Marketingový tah jak prase. A Láďa má velkou hlavu, jak pytel od banánu, Láďa se v davu neztratí…Jak nejtupější vidlačka sem nahlas řekla:“Toho znám!“ A na malou chvíli sem si připadala jako někdo, kdo se kamarádí s někým v šoubyznisu nebo má známý ve vládě. Kluk sedící vedle se na mě podíval jak na blba a pak si šel taky pro šek…

Během hodinové proluky mezi zahájením a přednáškou z mikroekonomie sem našla další známé. S nimi jsem pak čekala na profesora Fuchse. Je to asi opravdu kapacita, protože akademickou čtvrthodinku překročil hned 3* a přednášku zahájil o 45inut později čímž se většina auly vyprázdnila a zůstala jen skupinka asi 150 arcišprtů. Musím říct, že bych měla také tendence k odchodu, ale byla to jedinečná příležitost k vyslechnutí prázdninových historek a jiných drbů, takže…žádný vrásky. A navíc na fakultě není žádnej jinej učitel o kterým by se šířilo tolik příběhů a pikantností – tak to si nemůžu nechat ujít, ne? Přišel bodrý pán, který asi hodinu který přednášel jednoduchou látku složitým způsobem a občas řekl něco skorovtipného – to aby posluchač neusnul. Vůbec bych neřekla, že je to opravdu ten pán co studenty při zkouškách vraždí na 100 způsobů (smaží, topí, vaří, dusí…)

19.9.2006 Ta půda je pro mé nohy příliš posvátná. Sem na zralá prášky…

Sem v depresi, ale vezmeme to od začátku… Dnes ráno jsem nejela na imatrikulaci do Zlína. Považovala sem to za zbytečný. Rozhodla sem se pro Masaryčku a ty hodiny který by mne eventuálně zajímaly se mi kříží s rozvrhem. Rozhodla sem se pro férovej boj na ekonomce.

Zapomněla sem peněženku a ráno sem jela do školy taktak na vteřiny…“Quickly Evo, quickly, zuby, oblíct, sprintuj…zrovna začínám angličtinou – tý se decánko bojím“ V šalině se ještě podívám do jaký učebny to mám jít. Sakra. Já si to nezapsala kde to mám. Po trapném kulhoběhu do kopce na Lipovou s partičkou s ostatními pozděchodícími kulhoběhajícími dorazím k fakultě. A co teď? Za minutu to začíná a já nevím kde? Jít k počítačům a zjišťovat to? „To přijdu pozdě!“ Ozvalo se mé Hermionovské (šprtovské) já. A tak sem se uchýlila k další vidlákovské akci. „Ahoj, hele nevíš kde se tady tak učí jazyky?“Ptám se zevlícího kluka na schodech. A vyklubal se z něj prvák co jde do angličtiny…tomu se říká štěstí. Naklusala sem s nim do učebny…ale tam to začalo. Tý učitelce sem rozumněla asi jen 2/3toho co říkala a gramatika co se opakovala byla taktak co sem dělala v jaykovce. Pak nám známila, že neuděláš zápočet tak game over - nepostupujes do dalšího semesrtu protože na to navazuje…začalo mi být zle. a když sem nakonci hodiny zjistila že tam ani nepatřím, byť sem ve správným levelu ve správnej čas ale přecejen ve špatnejch dveřích, bylo mi ještě hůř. Jestli dám angličtinu tak to bude zázrak – jednoznačný důkaz, že Bůh je…jiné vysvětlení totiž nenajdete…i když - Bože, ne že bych si stěžovala, mám se celkem fajn, sem zdravá… ale to ti nestačilo mě udělat ošklivou? To musim bejt ještě blbá a vědět o tom?! Mně by to možná ani nevadilo, kdybych o tom nevěděla, ale takhle…

Umělecká vsuvka č.1

Stříhali dohola malého chlapečka (Josef Kainar)

Stříhali dohola malého chlapečka
Kadeře padaly k zemi a zmíraly
Kadeře padaly jak růže do hrobu
Železná židle se otáčela

Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn
Jenom se dívali Jenom se dívali
Že už je chlapeček chycen a obelstěn
V té bílé zástěře kolem krku

Jeden z nich Kulhavý učitel na cello
Zasmál se nahlas A všichni se pohnuli
Zasmál se nahlas A ono to zaznělo
Jako kus masa když pleskne o zem

Francouzská výprava v osmnáct set třicet pět
Vešla do katakomb křesťanské sestřičky
Smích ze tmy do tmy a pod mrtvý jazyk zpět
Je vždy kus masa který pleskne o zem

Učeň se dívá na malého chlapečka
Jak malé zvíře se dívává na jiné
Ještě ne chytit a rváti si z cizího
a už přece

Ráno si staví svou růžovou bandasku
Na malá kamínka Na vincka chcípáčka
A proto učňovy všelijaké myšlenky
Jsou vždycky stranou A trochu vlažné

Toužení svědící jak uhry pod mýdlem
Toužení svědící po malé šatnářce
Sedává v kavárně pod svými kabáty
Jako pod mladými oběšenci

Stříhali dohola malého chlapečka
Dívat se na sebe Nesměl se pohnouti
Nesmět se pohnouti na židli z železa

Už mu to začlo

20.9.2006 Dobrá zpráva! Depresi mají všichni.

Považuji se za osobnost soucitnou až útlocitnou s mimořádně vyvinutým sociálním cítěním, ale popravdě máloco mě v poslední době potěšilo tak jako cizí neštěstí. Kor když je v masovém měřítku a já sem jedna z masy …prostě nejsem v tom sama a každej má nějakej předmět kterej ho sužuje. Vy to možná nechápete, ale já to považuju za krásné…

21.9.2006 Tak sem si řekla, že se tím nebudu vzrušovat

zkroucená v klubíčku se nebudu litovat, že nějak bylo, nějak bude a Špilberk bude stát a Svratka bude týct… („to“ v nadpisu je myšleno samozřejmě školou, jestli jste čekali něco jinýho než tohle stereotypní téma tak jste beznadějní naivové odsouzeni k celoživotnímu optimismu) …Jó máte recht kecám a sere mě to pořád.

Chtělo by to nějakej dobrej závěr plnej rádoby chytrejch keců. Jako to bývá v americkejch seriálech, takže:

Myslím si, že když už nějaký psaný vypravování přímo rovnou nekončí dobře a konec je otevřenej tak by měl končit aspoň nadějí. Nadějí že to třeba bude happyend, jehož cena bude násobena prošlými těžkostmi. Nadějí že hlavní kladnej hrdina porazí všechny ty nekladný a spasí svět…Kdybyste to ještě nepochopili, tak já sem kladná hrdinka tohohle povídání a tak si držím palce. Držte mi je taky…

PS. Na horory nehraju.

První seznámení: „Divnej“ a „Doruda sladěná“

Mám krásný nový zvyk, co na srdci to na jazyku. Jen doufám, že to brzo přejde…

Taky se vám někdy stalo že jste vyslovili nahlas myšlenku kterou jste chtěli mít v největší tajnosti? Že ne? Tak to jste asi…normální, ale já…já jsem výjimečná…i když spíš si myslím, že v tomto směru pitomá je příhodnější…

 Na seminář z informatiky jsem došla jako jedna z posledních a tak na mě zbylo jen jedno volné místo u hodně pofidérního týpka. Nejsem ten typ co dává na první dojem, ale nemůžu si pomoct, on byl fakt divnej. Takže když se všichni mezi sebou začali seznamovat a bavit tak já, ač v tomto směru zpravidla iniciativní jsem se držela zkrátka a „Divnej“ zrovna tak. A tak jsme strávili celou hodinu v pokorném mlčení za zvuku klapání kláves a cvakání myši a to až do zdárného konce. O dva dny později jsem šla do školního bufetu na oběd. Všechny stolečky plný jen jedno místo u Divnýho. No co už. “Můžu si přisednout?“ a Divnej kývl. Brala jsem to jako souhlas a tak jsem začala jíst. Najednou se ozvalo:“Tak jo, já jsem Martin“ Šokem mi spadla vidlička. Panebože, Divnej mluví!!! Vykoktala jsem něco jako:„Eva, těší mě.“ A dlouze sem se na něj zadívala – nemůžu si pomoct, Martin byl prostě divnej. Hned další myšlenka byla.Hlavně mu to neříkej, ale to už se slyším říkat: „Hele víš o tom, že seš fakt…(ale to už mi došlo, že asi není normální říct něco ve smyslu:ahoj já sem Eva a ty seš divnej. Ale jaký přídavný jméno tam teď rychle dát?) můj mozek vybral slovo nevyzpytatelnej. Bylo to sice z bláta do louže, ale když se to nějak dobře zamáslí tak to třeba projde. Myslím že horší pokračování než sem řekla to mít snad nemohlo-„Třeba teď, kdyby si dal na ten stůl mrtvý zvíře tak se tomu snad ani nedivím“ Teď je asi všem naprosto jasný kdo u toho stolu byl doopravdy divnej. Nicméně klučina byl tolerantní a tvářil se, že to vzal řekněme s humorem. Po tomto obědě mi nezbývá než konstatovat, že Divnej je prostě v pohodě nebo aspoň normální. 

 „Sladěné“ jsem si všimla už ráno. Respektive ani ne tak jí, jako jejího rudého svetru z kterého vykukovala holá ramena a ramínka podprsenky ve stejném odstínu jako měla ten svetr. Téměř provokace to potom pro mne byla když si odpoledne na ekonomické geografii sedla přímo přede mně a zeptala se na jméno vyučujícího. Možná vám to nepřipadá, ale mně se to zdálo jako jedinečná příležitost říct zas něco trapnýho. A věřte mi, že pro člověka jako já, je to příležitost téměř neodolatelná. A tak jsem té slečně řekla: „Jmenuje se Kunc a jinak máš fakt dokonale sladěný spodní prádlo.“ Náš následující rozhovor, jako ostatně všechny další naše rozhovory jsou naprosto nereprodukovatelné. Snad bych jen měla říct že Sladěná se projevila jako spřízněná duše a v praštěných kecech si se mnou nezadá. Když mi pak řekla, že se jmenuje Eva (jako já) hlásila na stejnou školu (jinou než muni) - (jako já), že má zvýšenou spotřebu rajčat (jako já) a že má fobii z hadů (jako já) byla z toho téměř srdeční záležitost J

 Co se týká jiných kontaktů a seznámení se spolužáky, řekla bych že jsou to naprosto konvenčně šedé historky takže už je tu nebudu ani vypisovat.

Tu cestu by měli spravit a nebo tam dat nějakou ceduli

Jednou večer sem šla ze skoly s jednim spoluzakem na tramvaj. Sli sme tou cestou od menzy smerem k vystavisti a kecáme kecáme, nebo spis ja kecam a když se ndechnu tak ho obcas pustim ke slovu (abych byla presnejsi) a najednou zjisim ze ty pohory co mam na nohou sou nejaky težší……….“Hele vis o tom ze jdeme v betonu?“ …dal to nebudu rozepisovat, pac az tak moc se v podstate nestalo, ale dokazete si predstavit, ze bychom tam třeba nejakou chvilku stáli?  

Tak já tomu říkám extrémismus…

Akustika, to je svinstvo…a posluchárna P2, ač na to nevypadá, má akustiku velmi dobrou…tento krátký příběh je toho jednoznačným důkazem. Vedoucí mého mikroekonomického semináře je doktorand který je velkým zastáncem volného trhu, v podstatě neuznává smíšený systém a jeho názory mají občas nádech anarchie. Hned druhou hodinu z něj padaly věty typu „Stát je zbytečnost, policie je zbytečnost…“ a na konci těchto slov se tak bezelstně zeptal:“Tak co tomu říkáte?“ Seděla sem vzadu a své spolusedící sem pošeptala:“Tak já tomu říkám extremismus.“ Samozřejmě se to rozlehlo celou posluchárnou a nastala lehce ostrá diskuse mezi mnou a ním.Pokládám se za unikum – říct učiteli že je extremista,když 20% známky je závislých na slovním projevu studenta v semináři…to neudělá jen tak někdo, bohužel to ale udělám já…

 Ona je muž!

Knížka do základů práv je nehorázně drahá na to jak je malá a v knihovně je zamluvená až já nevím do kdy…Jakážto byla moje radost když jsem ji viděla na přednášce u jedné slečny. „Ahoj, hele můžu si na chvilku pučit knížku?“ slečna kývla. „A nemohla bys mi ji pučit do zítřka?“ (Abych si ji okopírovala) Slečna opět kývla. „ A kdy tady zítra budeš?“ To děvče se na mě podívalo a řeklo hlubokým mužským hlasem:“Hele domluvíme se až po přednášce.“ Byla jsem z toho hlasu tak v šoku, že než abych zachovala dekorum a mlčela, hlasitě jsem vyvřískla:“Ježišmarjá ty seš borec! Tak to sorry.“ Slečna – vlastně teď už muž zčervenal stejně jako já. Co teď?Když se budu sáhodlouze omlouvat tak to budu ještě rozmazávat.On naštěstí řek že se mu to stává často a k mému údivu mi tu knížku fakt pučil. Muži jsou zjevně neskutečně laskavá stvoření.Obzvláště ti co vypadají jako ženy.

Záhada štrúdlu aneb osud jedné svačiny

Moji noví spolužáci jsou většinou extroverti kterým to pálí (nechápu co mezi nima dělám) asi to tak nevypadá, ale mám k nim respekt. Teda spíš měla jsem. Do dne kdy jsem si donesla do školy štrúdl. V pastové krabičce, štrúdl nakrájený, voňavý,skořicový, jablečný…ráno jsem snědla většinu a jeden kousek jsem si nechala na odpolední přednášku. Byla to ekonomická geografie a po celou dobu co sem na ní seděla sem myslela na ten štrúdl. Musím říct, že představy nekonečných slastí mých čtyř z pěti smyslů a bezrozměrný mezní užitek který mi ten jeden kousek přinese…by dovedlo pochopit jen pár jedinců zkažených těmito světskými požitky jako já a možná ani to ne. Možná je to příliš silná personifikace, ale neváhám vykřičet do světa, že já a štrúdl je prostě velká světová láska. Štrúdlu bez váhání slíbím lásku na celý život a jako nejzávaznější přísahu beru „přísahání na existenci štrúdlu“ ( Pro ty jimž jsem přísahala na tatarák – berte to skoro stejně vážně jako na štrúdl) . No ale zpět do vážných síní akademických – sedím tam a poslouchám Vyskočilovi „seriózní“ prognózy jak jedni maj a druhý nemaj a že ti co nemaj se jednou vzbouří a pro to jídlo si z tý Afriky pudou do Evropy a že jim to nebudem moct mít ani za zlý…Toš, já sem to neměla tak daleko jako Afričan do Evropy a rozhodla sem se přikrmit hned. Vzhledem k tomu že jedni měli oběd a já ten den neměla, tak mi to nemůže mít ani nikdo za zly, ne? Zaštrachám v batůžku pro kýženou radost vytáhnu krabičku otevřu a…NIC V NÍ NENÍ. Jak zmizel asi nikdy nezjistím, vím jen, že já jsem to nebyla takže..Snědli mi štrúdl! Oni ! Zlí! A ještě mi vrátili prázdnou krabičku! Rozhlédla jsem se po okolí zlým pohledem inkvizice, ale nikomu se neroztřásli kolena aby se přiznal…Záhada štrúdlu je na světě.A co je to kolem mě sakra za lidi, že žerou cizí svačiny?! To se mi nestalo ani na záladce.

Mandarinka aneb osud druhé svačiny

Moje babička nás poctila na pár dnů návštěvou. Byl chladný listopad a první vločky šeptali o blízkých svátcích. Obchodníci nebyli k vločkám a slibným ziskům hluší a jak bývá v tomto období obvyklé, trh zaplavili pomeranče, mandarinky a jiné tropické ovoce. Babička, maje v paměti totalitní vzácnost tohoto oranžového zlata, zkupovala ho v hypermarketu ve velkém množství a dávala mi je láskyplně na svačinu. Někdy skrz to býval i takový ranní boj – „Tolik si toho do školy nevezmu, sním tak maximálně 3! Ale vezmi si papej, je to zdravé.“ A cpala mi je do všemožných otevřených kapes. Když babička odjela, stále po ní byla mandarinková vzpomínka. Mandarinková vůně jakoby prosákla do našeho bytu, domu, ulice, světa. Mandarinky byli cítit všude kde sem se ocitla. V ulicích, v tramvajích, ve škole,v hospodě. Jakoby všechny babičky je dávali svým vnukům a vnučkám na svačinu. Když jsem mandarinky ucítila i na školním záchodě, na moment jsem zapochybovala, zda to není nějaký projev teorie relativity a mandarínkově nevoní okolí, nýbrž já. Prohledala jsem tudíž své šatstvo a batůžek. Mám na něm 2 kapsičky – říkám jim kapsičky pro zloděje, protože z nich by šlo něco ukrást během několika pikosekund bez toho aby si toho někdo všimnul. Proto se do nich snažim nedávat nic důležitého a proto do nich moc nelezu. Z jedné z nich jsem vyndala…no hadejte co…no přece uleželý mandarinkový mošt v igelitovém pytlíku.   

Ani hnout nebo budu číst!

Myslím si že skripta z filozofie je důležitá část majetku studenta. Z mého pohledu je to materiál, který se dá využít jako zbraň hromadného ničení a to jsou volně prodejné a nemusíte na ně mít ani zbrojní průkaz …Vzhledem k tomu že naše fakulta není asi jediná, která takto nebezpečný materiál tiskne a pod rouškou vzdělanosti šíří, nechám promluvit příběh „klasika“ Karla Plíhala jehož vyprávění naprosto vystihuje tyto knihy a to s takovou dokonalostí, že bych ji předstihla jen stěží. Dodám jen, že tento semestr jezdím na filosofii.

 - Dva revizoři (Karel Plíhal)

U kina Mír nastoupili do tramvaje dva revizoři - jeden předem a druhý zadem. Učinili bleskový zátah a skončili u mě, neboť jsem byl v tramvaji zcela sám. Strčili mi pod nos téměř společně svoje krásné, pestře malované revizorské placky s takovým gestem, jako kdyby ukazovali silně krátkozrakému, kolik je hodin. Já krátkozraký nejsem, a tak jsem ihned věděl, kolik uhodilo. Na orloji právě uhodilo deset hodin večer a končil první dubnový den. Ještě jsem samozřejmě neměl v tramvajence novou dubnovou známku a občas jsem takhle pokoušíval jinak velice seriozní osud - alespoň co se jízd tramvají načerno týče.
Revizoři trpělivě sledovali, co asi podniknu a radostně si za zády mnuli ruce - každý svoje. Jeden měl pleš a rýmu a druhý měl brýle a syna na vojně někde u Plzně. Oba to byli pánové v letech a v prošlapaných polobotkách. Mé sebevědomí odkulhalo zkroušeně na sedadlo pro invalidy. Zůstal jsem uplně sám. Hrabal jsem se v pudu sebezáchovy ve své tašce plné knížek do školy a hlavně plné mé prošlé tramvajenky. Jak už to černí pasažéři v podobných situacích dělávají, získával jsem čas.
Revizoři se na mě chápavě dívali a konejšivě mi povídali, že mají času dost a sedli si vedle mne a nespouštěje ze mě oči, četli si nápisy na kolem míjejících ozářených obchodech. Trpělivě jsem se dál hrabal ve své tašce a zcela bez zájmu a radosti jsem nacházel kousky zápalek, tu a tam desetník, krabičku od ... antiperlí a hlavně tramvajenku, šklebící se na mě křivě svou červenou březnovou známkou. V tu chvíli bych si nejraději vlezl do té tašky sám, zavřel se a nechal se odcizit a spronevěřit.
Blížili jsme se k zastávce u muzea. Řidič začal brzdit, čehož jsem využil a vrhl se ke dveřím, leč dveře zůstaly zavřené a řidič potměšile přidal opět proudu. Oba revizoři nevzrušeně vstali jako jeden revizor a s divnými úsměvy se ke mně blížili. Jejich dlouhé chlupaté ruce hbitě ručkovali po stropních držadlech, jak už to u lidí, jimž se stala jízda tramvají každodenním chlebem, bývá.
Zalil mne studený pot, na hřbetech rukou mi vyrazily drobné pupínky, v kalhotech mi zběsile tlouklo upadnuvši tam srdce. Tramvaj svištěla obrovskou rychlostí Denisovou ulicí a rychle se míhající světla dělala se zsinalých obličejů revizorů celou děsivou škálu všech možných oblud a příšer, co jich znám z pohádek a z vojny. Od chodidel nahoru mi stoupal smrtelný chlad a řidič tramvaje se smál jako blázen a zběsile hrkal pokladnou.
V tom v mé hrůzou beztvaré hlavě došlo k spásonosnému zkratu. "Ani hnout!" Zařval jsem skrzevá stažené hrdlo, "nebo budu číst." A jako pistoli z pouzdra jsem pomalu vytáhl třesoucí se rukou z tašky ohmataný svazek knížky Jak se kalila ocel. Revizoři se v tu ránu vrhli na kolena, rozžvíkali pokutové bločky a šourali se ke mně po zaplivané podlaze. Žadonili o milost, ať je ušetřím tak krutého osudu, nabízeli mi své hodinky a zlaté zuby a plačtivě mě ujišťovali jeden přes druhého a druhý přes prvního, že to s tou revizí byla jen taková legrace a že jen plní příkazy zeshora. Řidič mi, snad s přehnanou ochotou, zajel s tramvají až k okraji chodníku a já triumfálně vystoupil - s taškou dvakrát těžší, protože mi do ní vděčný řidič odsypal z pokladny plno korun a dvoukorun.
Venku slabounce pršelo a vzduch voněl přicházejícím jarem. Bylo mi pěkně a zatoužil jsem po svém nebo něčím děvčeti.

Malé tajemství Wikipedie

Já sem si říkala, jak sou ti lidi hodní, že přeloží takový nezáživný dlouhý články o nějaký díře ve světě nebo jiný geografický zajímavosti z angličtiny do češtiny a nenechaj si to jen pro sebe….že já bych to asi nedělala.A oni musej – sou totiž studenti Masárny a maj to jako podmínku zápočtu a pak se to tam vyvěsí a překladatel o tom ani neví.

Ježíškovi oslíci

Jo jeste horká novinka - to doslova, mám popálený nohy...a víte jak se mi to takhle v lednu stalo? sem se rozhodla, ze se budu ucit, unava neunava..tak sem si sedla pustila radiator, pac byla mi zima, oprela nohy o parapet nad nej a dala si pred sebe učení. Samozrejme za chvili sem nezavisle na sve vuli usnula a zdalo se mi ze sem Jezisek v jeslickách (nekecam) a zahrívaj mě oslíci, ovecky a vselijaka ta havet..jenze pak i jeziskovi bylo teplo a tak chtel ty oslíky nejak oddelat, jenze oni nic...zkratim to - probudila sem se asi za hodinu s bolesti na nohou (popaleniny nastesti skoro zadny - zustalo to u 1. stupne) ale az zas nekdy budu Jezisek...tak uz si na osliky budu dávat majzla!

Legenda Fuchs

Myslím že není na naší fakultě známější osoby než prof. Fuchse. Hrůzostrašné historky o něm sem slýchala dávno před tím než jsem věděla ,že na této škole chci studovat. Že když studenty vyhazuje tak mužů se ptá jestli nechtějí vidět fotku jeho dcery a žen jestli si nedají čokoládu a když ty nebohé duše souhlasí tak jim řekne, ať si dojdou příště. Na spory o správnost odpovědí má argumenty typu:„O tom se spolu nebudeme bavit, princezničko.“ Atd. Já myslím že každý nějakou tu historku slyšel a já už jich měla zrovna dost…Měla jsem před zkouškou z mikra a poslouchala sem za „jednu Fuchsovskou“ Ta slečna co to vyprávěla mi lezla už tím na nervy páč strach sem měla už tak dost velkej a tak sem jí řekla: „Já sem zas slyšela, ze Fuchs má k pracovnímu stolku připevněnej mlejnek na maso a když tu písemku napíšeš moc blbe tak ti v něm semele ruku. Levou nebo pravou – zaleží kterou píšeš…“ Podívala se na mne šokovaně pak opovržlivě, ale zmlkla. Myslím, že sem se jí už nelíbila…. No, a závěrem chci jen říct, že když sem odcházela ze zkoušky od něj z efkem, tak sem si říkala, že sem po duševní stránce semletá celá. The Wall hadra…  

Pár postřehů ze začátku (to až vám po zkouškovým budu tvrdit, že to byla fraška a já to měla od začátku na háku…J)


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Evi díky!!!

(Zuzu, 31. 10. 2007 21:55)

Evičko, musím ti poděkovat, už dlouhou dobu jsem se tak nepobavila jako při čtení tvého zápisníčku... naposledy možná, kdyžs vyprávěla naživo o ježíškovi a jehňátkách :-)